Dopis č. 2

bez data (asi 13.3.´88)

Milý Mirku -

tedy opět škoda, že nemám psací stroj. - Zase budeš muset luštit - nedá mi však, abych Ti opět nenapsal. Jsou lidé (a není jich, bohužel, hodně), kteří mají co říci, a ty já vždy pozorně poslouchám. Každý jsme jiný, každý jdeme svou cestou (celkově lidsky vzato) avšak, čím více na sobě člověk pracuje a potká-li stejného člověka, který dělá totéž, pak se mezi takovými lidmi veškeré rozdíly smývají. Již z toho je jasné, jakou bohatost, jaké duchovní bohatství takové snažení člověku přináší a jakou nebývalou životní radost - radost ze života. Teprve pak člověk pochopí čistou krásu života, čistou krásu přátelství. Je to zvláštní - jakoby dnes zrovna někdo bušil na dveře mé duše - začal jsem najednou přemýšlet o vůli a radosti, t.j. o jednom z obsahů našich posledních hovorů v Polici: Vůle - radost. A jen jsem začal dopis tobě, tak přinesla pošťačka dopis od Tebe. Z Tvého dopisu vysvítá, jak se jeden od druhého, t.zn. oboustranně poučuje, jak jeden druhému svými myšlenkami navozuje vysvětlení myšlenek druhého. Tentokrát se to tedy hlavně bude týkat rozpravy v Polici ohledně: vůle - radost (celkově k dopisu pak až nakonec). V Polici jsem u jedné části hovoru začal říkat, že alfou a omegou života je vůle. Ty jsi na to reagoval tím, že pro Tebe vůle nic moc neznamená, ale radost ano. Začal jsem o tom přemýšlet a zjistil jsem, že v Tvém názoru je hodně pravdy. Šel jsem při tom hodně zpátky do života, kdy jsem si uvědomil, že u mne při lezení od prapočátku vůbec nešlo o vůli, ale skutečně o radost z lezení. To jsem si dodatečně také uvědomil nyní, že ty mé sólo výstupy v Alpách (šlo zásadně o tvrdé firnové stěny) měly společné jen to, že mi to dělalo opravdu velkou radost. Samota mne vůbec netížila (jak u mnohých ostatních), naopak - v mé duši se vždy rozhostil nádherný klid. Nyní mi to připadá, že se to podobalo dokonalé meditaci, aniž jsem si to tehdy uvědomoval - ale pocit, který jsem při tom prožíval, a který jasně stále cítím i dnes se podobal hluboké tiché meditaci silně procítěné radostí! To samé, když jsem byl na vojně a při usilovných pochodech s plnou polní, kdy jiní byli otráveni a nadávali, já jsem byl zcela zabrán do papírků s německými a anglickými slovíčky a bylo mi docela dobře. Dnes si uvědomuji, že jsem na to nepotřeboval vůbec vůli, ale všichni o mně tvrdili, jakou pevnou vůli musím mít. Tahle představa druhých lidí o mé silné vůli mne doprovázela celým životem, až jsem začal sám říkat, že to je pro život nutné. Zamyslím-li se však nad tím důkladněji, tak to vpravdě vypadá asi takto: a) jsou opravdu na tomto světě věci, které člověk dělá s velkou radostí a chutí, a to ikdyž se třeba jedná o věci, pro jejichž plnění by druzí potřebovali hodně velkou vůli. U některých by ani to nestačilo. Zůstali by při odhodlání. Vem si Senecu, Diogena, Beethowena a mnoho jiných: tvořit, tvořit za každých obětí, a to jen proto, že jim to přináší velkou niternou radost. Na to vůli vůbec nepotřebují a druhým by ani vůle nepomohla, ikdyby ji měli! b) Něco jiného ale je, jestliže nějaký člověk, který vývojově dostatečně pokročil, si uvědomí, že je na čase, aby se zbavoval návyků, vlastností atd., které by již neměl mít, které ho na další cestě jeho vývoje jen brzdí. Tam je většinou u mnohých potřebná vůle a někdy i velká vůle. V Bibli stojí, že Ježíš vymítal z některých lidí "ďábly", kterými byli posedlí. To bylo ovšem jen u takových, u kterých to bylo docela zřejmé a většinou se jednalo o lidi ne tak silně vyvinuté. Ale něco nám to dokazuje. Při každém životním vývoji se něco opožďuje. U lidí je třeba se nad tím hluboce zamyslet. Hned zjistíme velké rozdíly. A tak, jak je pod námi říše nerostná, rostlinná, zvířecí - tak je i nad námi velké množství různých duchovních bytostí, které si již prodělaly své lidtví (je zajímavé, že stupeň člověka je pro jakoukoli vývojovou bytost nutný). Někteří se však přece jen opozdili a musí to dohánět tím, že použijí ducha člověka i ke svému vývoji. Ale i mezi těmi opozdilými duchy je velký rozdíl. Takže: někdo je jen negativně posedlý, druhý, který na to má, se stane ještě chytřejším člověkem a může se stát i géniem. Zdá se to jako neodpustitelně hloupá představa, ale to věděli nejen Židé tehdy dávno v Palestině, ale i staří Indové. A zde přicházíme na platformu, kde zjistíme, že vůle a impulsy vůle jsou ve vývoji na něco nutné. Rozumně vypěstovanou vůli má mít člověk v reservě, je-li jí zapotřebí. Dělá divy, umí-li s ní člověk zacházet a použít ji tam, kde je to pro něj nutně potřebné. Nevím, zda-li jsem to psal Tobě, ale náš duševní život se vpodstatě skládá z tohoto: představy - cit - cítění - vůle. Na západě vyšla publikace (ještě jsem ji nečetl, ale byl jsem na ni upozorněn), ve které se propaguje z okultního hlediska, že vůle patřila do minulosti. Ale vem si tu nešťastnou, početnou armádu lidí, kteří propadli alkoholu a drogám a tak by potřebovali vůli, kterou si postupně nechali požitkářstvím odbourat.

____________________________

A ještě něco z té radosti: Přivedl jsi mne vlastně - ikdyž to není pro mne již tak podstatné - ale i tak důležité pro jasnost myšlení,což, jak jsi již sám zjistil při pochopení - /namalován čtverec a nad ním trojúhelník/. Celá filozofie Hegela je zaměřena na jasnost, přesnost myšlení a to zdůrazňuje Steiner také. Tu radost, která je pro Tebe charakteristická, jsem také prožil. Když mne jedna mladší spolužačka, ještě na gymplu, začala učit ruštině. Její maminka byla Ruska a já jsem se do té řeči tak pustil - a dnes teprve přiznávám a přícházím na to, že to bylo také z radosti. Když jsem zvláště mohl číst ruské knihy. Do ruštiny jsem se tehdy tak zbláznil, že jsem přestal číst českou literaturu ( zůstává dodnes, jen se změnou na anglický a německý jazyk) a přečetl v ruštině celou literaturu dorevoluční - přes celou válku - před tím jsem šel ještě do Moravské Třebové, když jsem byl na škole, na jeden rok do ruského gymplu. Vpravdě řečeno, že vše to, co člověk v životě získá niternou silou čisté radosti zanechá v člověku vývojově snad víc, než co získá vůlí (ikdyž a přes výše uvedené - něco zase vůli vyžaduje). Zřejmě se nemůže vše na tomto světě získávat radostí. Zvláště, postihne-li člověka těžký, bolestný osud, pak pozná zase hojivou sílu odhodlání = vůle. Potěšilo mne, že poslední dopis pomohl k pochopení Pythagora. (Nedoporučoval svým žákům jíst boby - špatně se po nich myslí.) Dnes dodatky k lidské podstatě: fyzické tělo smrtí odchází do říše minerální = rozkládá se. Ale éterické tělo, které za života proniklo celé fyzické tělo, bylo jeho architektem, svými silami (proudy, vlněním) udržovalo nejen tvar a formu fyzického těla, ale i všech orgánů (i fyzický mozek, jako každý fyzický orgán má i své éterické tělo). Ale to jsou jen síly a proudy v dotyčném tvaru či formě toho i onoho orgánu. Éterické tělo vychází z člověka po smrti 3-4 dny. Neztrácí se, ale řídne a rozpouští se, t.j. rozšiřuje se do kosmu. Pozor: Smrtí se fyzické tělo rozpadá, hnije, ale duchovní formu si éterické tělo odnáší. (Při exhumaci Schillera byl přítomen Goethe, kterého velmi upoutal nádherný tvar lebky velkého básníka. Měl pocit, že se v lebce zračí celý kosmos - měl pravdu.) Každé ráno po probuzení je ale nutné, aby éterické tělo bylo prozářeno tělem astrálním. Tím se éterické tělo stane bdícím. Člověk se tím po spánku stane vědomým, je schopen přijímat vjemy. Avšak tyto přijaté vjemy by astrální tělo neudrželo ve vzpomínce trvale, kdyby samo nebylo po procitnutí prozářeno lidskýn "Já".(Dávej pozor!) I tohle nám v nás naznačuje, co znamená umývání nohou apoštolům, t.j., že si máme vážit říší, které jsou pod námi (nerost, rostlina, zvíře) - ale stejný postup je i v nás: vyšší článek člověka prozařuje nižší. Astrální tělo je také nositelem rozkoše, žalu, radosti a bolesti. Člověk může svým vyspělým "Já" na tyto děje dost silně působit. Mnohem těžší je však ovlivňovat a měnit povahu nebo temperament. Proč? Rozkoš, radost a bolest patří do sféry astrálního těla. "Já" na něj může působit více. Je to pro "Já" lehčí, než se nořit do skryté oblasti éterického těla. Síly éterického těla jsou stejného druhu jako síly vzrůstu, výživy a rozplozování. Tedy znovu: "Já" špatně pracuje na astrálním těle, oddává-li se člověk stále slasti, radosti nebo bolesti a nesnaží-li se měnit své duševní vlastnosti ve vyšší. "Já" by pracovalo špatně na vývoji svého éterického těla, kdyby se nesnažilo ovlivňovat povahu a temperament. To je však možné jen tehdy, přijímá-li "Já" nejsilnější impulsy, které takové změny umožňují. Jaké jsou to impulsy? To jsou takové, o kterých se Ti (jak píšeš ve svém dopise) osvětlilo, když Jsi napsal, jak je důležité o všech výše uvedených věcech /namalován trojúhelník nad čtvercem/ vědět a tyto zcela jasně chápat. To jsou skutečné impulsy niterných vývojových sil. Lidé, kteří jsou naplněni zlem, škodí kosmu. Přece víš, že energie představ a myšlenek se neztrácí!!! O co je tedy nutnější, aby to bylo vyváženo dušemi, vlastně lidmi, kteří jsou naplněni dobrem. Tím zároveň pracují nejen pro svůj zdárný a perspektivní vývoj, ale i pro všechny ostatní, kteří toho ještě nejsou schopni. Takové impulsy působí pronikavě v duševním životě. Jeho vlivy se postupem času stálým snažením zesilují a dosahují sil a možnosti působit na éterické tělo! Podobně působí pravé umění. Odmalička jsem k tomu lnul, ale zřejmě jsem začal (ikdyž velmi pozdě) až to dozrálo v takové umění, které tyto síly navozují a podporují. Nakonec člověk vůbec ztratí dojem nějakého dobrého osobního pocitu. O to je pak životní štěstí a radost větší, čím menší je pocit vlastního dobra, vlastní osobnosti (ta může mít v sobě stále nějaká úskalí). Děkuji Ti, že mi držíš palce v uzdravování, je to od Tebe hezké. Mne ale takové věci nemohou vůbec nějak vzrušit, mám-li stále o čem přemýšlet, mám-li stále snahu dojít (pokud žiji) v tomto co nejdále. To mne však od normálního života vůbec neizoluje - naopak. I v tom je třeba mít co nejvíce poznání - proto zde také žijeme. To zůstává stále onou nutnou školou života. Vraťme se k /namalován trojúhelník nad čtvercem/ = vývojově 7 stupňů. I světlo se jeví v sedmi barvách, tónů je sedm, lidská podstata - 7. To je ale i v duchovním světě. Goethe ve Faustovi říká: "I to Slunce zní starým způsobem" a dostaneš-li se na stupeň imaginace, tak vše vnímáš v barevných obrazech. Přikládám starobylou fotku ze Skaláku. Lézt mne učil Tonda Hánek. Byl to pražský holič z Dejvic, ale byl inteligentní a dobrota a morálka z něj vyzařovala. Vyučil celou armádu pražských lezců. Já jsem mu to pak nakonec oplácel tím, že jsem vyváděl já jeho a ne on mne. Je tomu asi pět let, co umřel.* Měj se moc fajn - asi se v létě rozjedu na okružní cestu: Dobruška - Police - Jiřetín - Raspenava - Liberec - Praha - takže se uvidíme, pokud budeš doma (ale do Mariánek můžeš přijet kdykoliv). Termín je u mne kdykoliv posunutelný.

Srdečně zdraví  ...

* představ si různé časové dimenze - ta fotka je z doby, kdy jsi ještě dávno nebyl na světě! A dnes, jako bychom se společně narodili. To až umřu, tak se čas opět mezi námi změní. Na tento dopis nemusíš odpovídat, stejně jsem nečekal, že tak rychle napíšeš o balíčku. Jsi stále v permanenci jako Marcus Aurelius, který říkal "carpe diem" trhej den - t.zn. využít každou vteřinu dne.

b-zpet.gif (1632 bytes)