Uroboros v heraldice našich zemí

Luboš Antonín


Had pojídající svůj vlastní ocas - řecky ofis úroboros - patří ke starým magickým symbolům. Symbolizuje svět podléhající věčnému koloběhu zrození a smrti. Rozšířil se zvláště ve východní části Středomoří mezi sektami gnostiků, kteří jej pokládali za obrazsvěta, z jehož koloběhu má být vysvobozena lidská duše. Protože ranné křesťanství formulovalo své učení v polemice s gnosí, byl obraz urobora jako pohanského, či spíše kacířského znamení, na dlouhá staletí zatlačován do "nevědomí". Zde ovšem působil s neztenčenou silou a v pozdním středověku se uroboros objevuje opět: jako významný motiv v alchymistických traktátech.

Do heraldiky motiv hada či draka požírajícího vlastní ocas vstupuje poměrně pozdě, v době, kdy většina erbů důležitých feudálních rodů má již konečnou podobu a pouze dochází k jejich "polepšení". Na našem území se objevuje v neklidné době duchovního kvasu, kdy vystupňovaná spiritualita připravuje půdu pro vyšlehnutí plamene husitské revolty. Avšak církevní koncil v Kostnici se nesešel jen proto, aby zamezil propuknutí hereze v srdci Evropy, ale především kvůli dvěma smrtelným nebezpečím hrozícím křesťanskému světu: tureckému nebezpečí a církevnímu rozkolu.

V boji proti Turkům založil císař Zikmund Lucemburský řád "zlatého draka", který udělil rovněž přednímu českému velmoži Čeňku z Vartenberka. V symbolice řádu, okřídleném hadu svinutém do kruhu, spatřujeme vyjádření touhy po jednotě, ohrožené spory, které zmítaly křesťanskou Evropou. Se symbolem kruhu se setkáváme rovněž ve formě tzv. točenice (šátku rozvinutém v kruh jehož cípy jsou spojeny uzlem), který byl oblíbeným motivem malířské a plastické výzdoby používané v královské umělecké dílně českého krále Václava IV., staršího Zikmundova bratra. Také Václav IV., komplikovaná osobnost, která si v ničem nezadala s velmoži italské renesance, krutými i osvícenými současně, holdoval rafinované esoterické symbolice tajných rytířských řádů, jejichž pravzorem byli na evropské půdě rytíři kulatého stolu.

Čeněk z Vartenberka, od roku 1414 nejvyšší purkrabí, se plně účastnil duchovního kvasu, kterým společnost procházela. Po Husově smrti v Kostnici to byl právě on, přední velmož království, který inicioval stížný list kostnickému koncilu, kterým na 400 příslušníků stavu panského a rytířského vyjádřilo svůj nesouhlas s mučednickou smrtí Mistra Jana Husa. Není tudíž divu, že po smrti krále Václava IV., kdy se stal spoluvladařem královny vdovy, vystoupil proti nárokům Zikmunda Lucemburského, který vydal - v rozporu se svým panovnickým slovem - Husa plamenům. Tímto krokem se Čeněk z Vartenberka stal vlastně prvým skutečným vůdcem národa, který povstal proti legitimním nárokům Zikmunda na český trůn. Politický význam tohoto kroku byl umocněn navíc tím, že jako poručník nezletilého Oldřicha z Rožmberka držel ve svých rukou ohromný majetek a moc a Čechy se pod jeho vedením hrozily stát novým dějištěm války albigenských. Ve svých politických postojích však byl pan Čeněk - patrně asi také pod dojmem událostí, které pozoroval kolem sebe (brutální násilí a anarchie, které provázely revoluční výbuch) - nestálý a již v roce 1420 vyklidil Pražský hrad a předal jej Zikmundovi. Patrně za tento strategicky významný ústupek, který umožnil Zikmundovi obléhání Prahy, mu císař udělil řád "zlatého draka". Čeněk z Vartenberka však údajně toto vyznamenání odmítl. S téměř staletým zpožděním si na tuto významnou poctu udělenou svému předkovi z rukou samotného císaře vzpomněli jeho potomci a od prvých desetiletí 16. století se setkáváme s okřídleným drakem stočeným do kruhu na heraldických památkách rodu Vartenberků. Síla tohoto heraldického znamení byla tak veliká, že ještě v roce 1758 jím svůj erb obohacují hrabata Valdštejnové, kteří pocházeli, podobně jako Vartenberkové, ze společné prastaré rodiny Markvarticů. A tak se do dnešní doby setkáváme s motivem zeleného ještěra zakousnutého do vlastního ocasu v erbu hrabat Waldstein-Wartenberg.

Přímé příbuzenství s Vartenberky je heraldicky vyjádřeno i u starobylého, původně vladyckého rodu Odkolků z Újezdce. V roce 1680 byli povýšeni do panského stavu a jejich erb byl rozhojněn o zeleného draka. Odkolkové se v 19. století stali významnou podnikatelskou a mecenášskou rodinou a patřil jim na Kampě Lichtensteinský palác a velká zahrada. Zelený drak Vartenberků ovšem není jediným případem, kdy se v heraldice našich zemí vyskytuje uroboros.

Přední znalec rodopisu a heraldiky, pan dr. Pavel R. Pokorný, mě upozornil ještě na erb Neumanna z Puchholce, předního právníka prvé poloviny 18. století, který rovněž obsahuje motiv urobora.

Herold č.2/1994


b-zpet.gif (516 bytes)