"Alterius non sit, qui Suus esse potest"

Luboš Antonín


"Nepatři druhému, stačíš-li sobě sám". To je heslo, které doprovází rytinu Paracelsova portrétu uveřejněného v prvém souborném vydání Paracelsových spisů, které vyšlo v deseti svazcích v letech 1589 - 91 v Basileji. Autor údajně třiapadesáti lékařských a dvěstěpětatřiceti filozofických děl, po jehož smrti se téměř dalších dvěstě let objevují traktáty Paracelsovi připisované nebo jím inspirované, nespatřil za svého života příliš svých vlastních tištěných děl. Jakoby mu současný svět oplácel metání knih středověkých lékařských autorit do ohně, kterého se měl dopustit před zraky svých studentů o noční svatojánské slavnosti roku 1527, kdy byl shodou okolností konečně jmenován profesorem na lékařské fakultě univerzity v Basileji.

Nový profesor, který brojí proti zavedenému způsobu výuky medicíny na Univerzitě opřené o Galéna a další antické lékaře, o nichž Paracelsus tvrdí, "že nemají větší hodnoty než chlup z jeho vousu", je brzy vyloučen pro svůj nonkonformismus z univerzitních kruhů a stává se věčným tulákem, umírajícím předčasnou smrtí za nikdy nevyjasněných okolností. V Paracelsovi spatřujeme převratnou osobnost, která přinesla zásadní obrat v nazírání jak v medicině, tak v alchymii. Zatímco tradiční lékařství bylo založeno na komposici ingrediencí, paracelsovská farmacie je postavena na separaci zvláštních sil, "arkán", která vykonávají svůj specifický vliv na jednu nebo více nemocí. To je podstatou spagyrie jako "umění jak oddělovat a spojovat", vyjádřeného heslem "Solve et coagula", základní alchymistickou devisou.

Lékař, filosof a mág Aureolus Theophrastus Bombastus, šlechtic z Hohenheimu, zvaný Paracelsus, se narodil 10. listopadu 1493 v Einsiedeln ve švýcarském kantonu Schwyz. Bombastové z Hohenheimu byli starou švábskou rodinou, v té době již ale zchudlou. Paracelsův otec Wilhelm von Hohenheim studoval medicinu v Tübingen, v roce 1491 se oženil a usadil se jako lékař v Einsideln. Zkušenosti nabyté pod vedením otce prohloubil Paracelsus studiem mediciny ve Ferraře. Jeho akademické vzdělání není hodnověrně doloženo - spíše máme před sebou obraz poutníka, který procházel zeměmi Evropy a pobýval přitom na jejích univerzitách. Dle vlastního svědectví navštívil během svých "učednických let" Granadu, Lisabon, Francii, Anglii, Skotsko, Irsko, Dánsko, Švédsko, Litvu, Polsko, Uhry, Valašsko,Sedmihradsko, Chorvatsko ... Podle některých autorů se seznámil i se sponheimským opatem Johannem Trithemiem, k jehož žákům patřil rovněž Agrippa z Nettesheymu. Sám sebe nazývá mágem ve Výkladu figur, které se našly v Norimberku, Paracelsově komentáři k dílu z poloviny XII. století, připisovánému cisterciáckému opatovi Joachimovi de Fiore. Během nekonečných cest pobývá Paracelsus na jaře a v létě roku 1537 i na Moravském Krumlově na panství Jana z Lipé, kde píše doslov k první knize své Velké astronomie.

Podle Paracelsa stojí lékařské umění na čtyřech disciplínách: filozofii, astronomii, alchymii, etice. Jeho filozofie odpovídá renesančnímu chápání přírody. Příroda je základem lékařského umění, protože člověk je extraktem, kvintesencí veškerého stvoření a všech sil, které proudí světem. Bůh stvořil člověka z "hlíny země", ušlechtilé látky, která je výtažkem z oblohy a ze všech živlů. Přitažlivou silou těchto látek člověk k sobě přitahuje jak dobré, tak nepřátelské síly hvězd a živlů. Proto je druhým sloupem lékařského umění astrologie.

Paracelsus, který téměř celý život strávil na cestách a pozoroval na nich podnebí, rostliny, horniny a termální vody si povšiml, že rozmanité přírodní síly na obyvatele té které země působily jinak než na něj, procházejícího cizince. To ho přivedlo k přesvědčení, že v jedné každé zemi roste její nemoc sama, její léčivo samo i její samotný lékař. Cílem alchymie v lékařství je podle Paracelsa příprava léku, který je naprosto čistý a ryzí. V každém alchymistickém procesu jde o oddělování upotřebitelného od neupotřebitelné strusky cestou destilace.

Paracelsus neměl přímých žáků, ale hlásí k němu řada pokračovatelů. Jeho díla do latiny překládal Gerard Dorn. Oswald Croll, císařský rada Rudolfa II. vychází z Paracelsa ve spise Basilica Chymica, poprvé vydaném v roce 1609. Johann Baptista van Helmont (1577 - 1644), Paracelsem inspirovaný visionář a jasnovidec, se stal objevilem chemické podstaty plynů, Paracelsem anticipované v jeho učení o "duchové" podstatě živlů. Stopy Paracelsova učení lze najít i v díle německého mystika Jacoba Böhmeho, shodné rysy s Paracelsovým učením vykazuje i Franz Anton Messmer. Ve 20. století věnoval pozornost Paracelsovi například zakladatel hlubinné psychologie C.G. Jung.


par.jpg (38454 bytes)

Dřevoryt A. Paula Webera z kalendáře "Kunst und Leben": Die Rast des Parazelsus (Paracelzův oddech).

b-zpet.gif (516 bytes)