J. J. Becher - muž s hlavou plnou projektů, který vedl neklidný život plný mrzutostí

Luboš Antonín


"Přírodní magie", o které jsme psali v minulých číslech Herolda v medailonech Athanasia Kirchera a J.B. Porty, vycházela z tradiční alchymie, pokoušela se však dosáhnout výsledku použitelných v praktických technologických postupech rodící se průmyslové výroby. Mezi muži, kteří spoluzakládali přední vědecké instituce novověku, nalezneme řadu vynikajích vědců, kteří však svými kořeny tkvěli ještě v alchymii. Pojem přírodního zákona byl objeven až Spinozou a Leibnizem. Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 - 1716), významný polyhistor, matematik a filosof, se jako dvacetiletý po svém příchodu do Norimberka stal členem alchymistické společnosti působící v tomto významném německém městě v letech 1654 - 1700. Zde excerpoval staré alchymistické spisy a pracoval v laboratoriu společnosti. Později se stal představitel osvícenského, rozumové pojetí vědy, alchymistické motivy jsou však přítomny v jeho vrcholném filosofickém díle Monadologie z roku 1714. To však již Leibniz stanul v čele "vědeckého pokroku" především jako zakladatel Berlínské Akademie věd, vytvořené v roce 1700.

O generaci starší než Leibniz byl Philipp Jacob Sachse de Lewenheimb, jehož působení je spojeno s Vratislaví, která v té době ještě byla součástí zemí Koruny české. Lewenheimb pocházel z urozené rodiny, jejíž jméno je zachyceno v různých podobách: Loewnheim, Loewenheimb, Lewenheimb, Leuuenheimb, Lewenhaimb či Leivenheimb. Narodil se 26. srpna 1627 ve Vratislavi. V Lipsku úspěšně vystudoval filosofii a dál se vzdělával na holandských univerzitách, ve Štrasburku, Paříži, Montpelier a v Padově, kde 27. března 1651 obdržel doktorát mediciny. Po návratu do Vratislavi se stal členem společnosti Academia Naturae Curiosorum, kde přijal jméno Phosphorus I. Na půdě Akademie usilovně pracoval na jejím zdokonalení a od roku 1666 se stal editorem jejího časopisu Ephemerides. Jeho prostřednictvím se prosadil v předních vědeckých kruzích Evropy a svým věhlasem přispěl k tomu, že císař Leopold povýšil Akademii na přední vědecký ústav v rakouské říši. Nedlouho po tomto úspěchu Lewenheimb zemřel, stár pouhých 44 let. Z rozsáhlé publikační činnosti Lewenheimba jmenujme alespoň spis pojednávající o vinné révě Ampelographia, sive vinis viniferae ... vydaný v Lipsku roku 1661, Oceanus macro-microcosmicus, seu dissertatio epistolica de analogo motu aquarum ex et ad Oceanum, sanguinis ex et ad Cor, vydaný ve Vratislavi roku 1644, ve kterém Lewenheimb přirovnává krevní oběh k přílivu a odlivu mořských vod. Zajímavé je jeho pojednání o racích z roku 1665 nazvané Gammarologia, ve kterém je vyobrazena řada kuriozit. Dílo vypovídá o dobové tendenci "vědecké" barokní literatury, kdy byla raritám přikládána zvláštní váha v poznávacím procesu, oproti pozdější, moderní vědecké klasifikaci, založené na přesném druhovém třídění opřeném o popis typických znaků zkoumaných předmětů.

Vynikající postavou tohoto období byl Johann Joachim Becher, rodák ze Špýru, který se proslavil na poli alchymie, národohospodářství a techniky. Pocházel z velmi chudé rodiny a již od dětství se musel starat o mladší sourozence. Střídal praktická zaměstnání se studijními pobyty na různých univerzitách, až se vypracoval na tajného radu při vídeňském dvoře. Becher patřil k tzv. merkantilistům, kteří bohatství státu spatřovali v dostatku drahých kovů a vysokých clech na dovážené zboží. Ve službách svých nadřízených se pokusil připravit půdu pro založení "Nového Německa" v povodí Orinoka v Jižní Americe, avšak neúspěšně. Předložil návrh na výrobu zlata transmutací písků ze dna Dunaje či mořského dna u holandského pobřeží. Když kvůli svým návrhům, od počátku nerealizovatelným, upadl u dvora v nemilost, založil psychosophickou společnost a vydal spis Psychosophia, ve kterém mluví s nejvyšším pohrdáním o šlechtě. "Čím více čachrují, čím více utlačují poddané, je stříhají a dřou, válkou, loupeží, vraždami, bitím a ohněm berou druhým jejich majetek, tím jsou lepšími kavalíry... Kdo je nepotřebuje, drž se od nich, ten kdo s nimi musí žít, měj dost obav, a ten, kdo je jejich poddaným, byl by si měl raději přát žít v Turecku". / Psychosophia, s. 58, II. vyd. Frankfurt 1683./

Úspěšnější byl Becher při rozvoji manufakturní výroby v Rakousku, kde stál nějaký čas včele komerčního kolegia. V tomto postavení navrhoval vládě vytvoření rakouské "Východoindické společnosti", která po vzoru stejnojmenné společnosti anglické měla umožnit Rakousku koloniální expanzi v Asii. Navrhoval rovněž propojení Dunaje a Rýna vodním kanálem, v Německu zavedl pěstování brambor jako krmiva pro dobytek, patentoval metodu na destilování uhlí, konstruoval spřádací a tkací stroje a ovšem také perpetuum mobile. Na žádost mohučského kurfiřta vypracoval univerzální jazyk, jehož užívání se však neujalo. Především je však Becher známý pokusem při kterém se mu údajně podařilo vyrobit transmutací olova stříbrnou hroudu. O transmutaci kovů píše Becher také ve své knize Oedipus chimicus, Amsterdam 1664. Kniha obsahuje vyobrazení medaile z alchymistického kovu vyrobené v přítomnosti císaře Ferdinanda III. 15. ledna 1648 Johannem Konradem von Richthausen, baronem von Chaos, z látky, považované za Kámen mudrců. Do dějin vědy vstoupil Becher jako předchůdce tzv. flogistonové teorie hoření. Becher předpokládal, že ve všech hořlavinách je obsažen princip hořlavosti, který nazval "terra pinguis" (tučná země). Později byla tato látka nazvána flogiston, a v její existenci se věřilo do doby, než Lavoisser prokázal, že hoření je procesem oxidace. Trápen neúspěchy a podezírán okolím uprchl Becher do Londýna, kde v roce 1682 zemřel. Těžké dětství, střídání úspěchů s neúspěchy, měly na jeho psychiku patrně zlý dopad, takže byl současníky charakterizován jako "neklidný muž, vedoucí život, který ho neuspokojoval, s hlavou plnou projektů, nábožensky chladný, toužící po slávě, tvrdošíjný a pomstychtivý ...".


b-zpet.gif (1632 bytes)