Alembhrotská sůl

Luboš Antonín



Alchymie vykládala rozmanitost kovů a jejich vlastnosti vzájemným poměrem rtuti a síry v nich obsažených. Ve zlatě jsou prý obě součásti nejčistší a v dokonalé rovnováze. Autorem tzv. sulfur - merkuriové teorie byl arabský alchymista žijící v 8. století, Abu Missa Gabir ben Hajjan at Tarsusijj nazývaný Geber. Podle jeho teorie vznikly všechny kovy v nitru země ze rtuti a síry jejich vzájemnou kombinací odehrávající se pod vlivem planet. Tato síra a rtuť nebyly identické s dnešními chemickými prvky, ale byly chápány jako principy, které umožňují vzájemnou přeměnu kovů. Paracelsus obě výchozí látky doplňuje přidáním soli. Triádu látek, ze kterých vychází alchymický proces, tvoří vedle rtuti a síry i tzv. sal sapientia - sůl moudrosti. Při empirickém hledání této "soli moudrosti" došlo k objevům chemických látek užitečných pro výrobní postupy. Čiré benátské sklo vděčilo za svoji kvalitu natronu, uhličitanu sodnému. Tuto sůl těžili otroci v Egyptě na dně takzvaných natronových jezer. Byla dostupná jen Benátčanům a proto Benátky dlouho udržovaly svůj monopol ve vývozu skla. Českým sklářům se však podařilo získávat z dřevěného popela jinou alkalickou sůl - uhličitan draselný. Tato "salajka" či "flus" umožňovala výrobu čirých draselno - olovnatých skel, českého křišťálu. Rozumí se, že dřevěný popel, zdroj "sal alcali", byl považován za strategickou surovinu. Sloužil ostatněodedávna i k výrobě střelného prachu.

Jan Sofronius Kozák (1602 - 1685), rodák z Horažďovic a žák Jana Jesenia na pražské universitě, později lékař v Brémách, odkud si dopisoval s Komenským, soudil že sůl - na rozdíl od síry a rtuti - tvoří hlavní kosmickou sílu. Sofronius stál pod vlivem Johanna Baptisty van Helmonta (1577 - 1644), Paracelsem inspirovaného visionáře a jasnovidce. Helmont se narodil roku 1577 v Bruselu, v urozené brabantské rodině a byl majitelem několika panství. Studoval svobodná umění v Lovani, která ukončil ve svých sedmnácti letech. Začal se zajímat o algebru, astronomii, astrologii, botaniku, filosofii, etiku i magii, kterou ale již ve své době shledal pokleslou. Působili na něj Epictetos, Seneca a nakonec Tomáš Kempenský a Tauler, kteří ho obrátili k mysticismu. Rezignoval na majetek a titul ve prospěch své sestry a dal se do studia medicíny, kde prostudoval kdejakého autora, který mu přišel pod ruku. Lékařem se stal v roce 1599 v Lovani, pak několik let trávil ve Švýcarsku a Itálii. Po návratu domů se oženil s bohatou dámou Margueritou van Ranst, usadil se ve Vilvordu a na sklonku života se věnoval laborování a psaní knih. Byl zván ke dvoru Rudolfa II., ale nechtělo se mu opustit svoji laboratoř. Neubránil se konfliktu, když kritizoval magnetickou léčbu, také byl z náboženských důvodů krátce vězněn katolickou církví. Zemřel 30. prosince 1664.

V spisech sebraných Helmontovým synem a vydaných v roce 1648 v Amsterodamu čteme: "Potom jsem vlastnoručně zkoušel alchymicky vyrobené zlato ze rtuti, běžně prodávané obchodníky, které byl tisíckrát větší díl než prášku, sloužícího k výrobě zlata. Byl to těžký prášek šafránové barvy, který se třpytil jako rozdrcené sklo. Byl obalen pečetním voskem aby se mu nic nestalo. Jakmile byla kulička prášku vržená do libry právě zakoupené rtuti a čerstvě zahřáté rtuti začal okamžitě tekutý kov s lomozem tvořit hroudu která byla tak horká, že se v ní olovo rozpouštělo se sykotem. Po zvýšení teplo ohně se stala hrouda opět tekutou. Jak jsem již řekl, na konci pokusu bylo získáno osm uncí ryzího zlata. Jeden díl prášku může tedy přeměnit 19186 dílů nečistého a nestabilního kovu v ryzí zlato." Byl snad onen prášek známou almbhrotskou solí, považovanou za klíč k vědění ? Alemhbrotská sůl, sal sapientia, byla údajně získávána odpařením do sucha vodnatého roztoku dvou dílů sublimátu a jednoho dílu salmiaku. Soudí se, že šlo o dvojitou sůl chloridu rtuťnatého a amonného, snadno rozpustnou a používanou k pozlacování.

Se solí jako nejvyšším principem se setkáváme i v díle německého mystika Jacoba Böhmeho. Jacob Böhme se narodil v roce 1575 v Altseidenbergu poblíž Zhořelce v rolnické rodině, původně snad pocházející z Čech. Pro svoji slabou tělesnou konstrukci byl dán do učení k ševci a v roce 1599 se stal mistrem ševcovským. Navštěvoval pouze vesnickou školu, ale byl pilným čtenářem. Především studoval Bibli, dostupnou ve vynikajícím Lutherově překladu širokým vrstvám německého lidu. Znal však také spisy Paracelsovy. Vedl nenápadný život, a vedle čtení Bible, modliteb a služeb Božích se věnoval především zkoumání vlastního nitra. Útoky nepřátel snášel tiše, bránil se pokorně. Ve svém skromném ústraní napsal řadu knih. První z nich, Aurora, vznikla již v roce 1612, vydána tiskem však byla až v roce 1634, deset let po Boehmově smrti. Vyvolala nevoli církevních kruhů, a hlavní pastor mu zakázal psáti. Přesto od roku 1619 Böhme uveřejnil několik teologických spisů. V roce 1682 vydal protestantský mystik a teosof Georg Gichtel v Amsterodamu Boehmovy sebrané spisy. To již měla jeho filosofie řadu stoupenců. V Německu z popudu barokního básníka Angela Silesia vzniklo bratrstvo, zabývající se studiem Böhmeho spisů, v roce 1697 je v Anglii založeno bratrstvo "filadelfistů", které si klade stejný cíl.

Kdo chce poznat Boha, musí podle Böhmeho pilně uvažovat o silách přírody, o celém božím Stvoření, o nebesích, zemi, o andělech, ďáblu a lidech. Böhme navazuje na myšlenku Sebastiana Franka (1499 - 1542) o přírodě jako vyjádření Boha. Spisy Jacoba Böhmeho vyjadřují hluboké myšlenky prostřednictvím smělých metafor a alchymistických termínů, takže o Bohu mluví například ve spojitosti s ledkem a rtutí. Bůh je jednoduchá esence, kterou nazývá "Velký Saliter", což je ševcovská zkomolenina latinského alchymistického termínu sal nitri - "sůl boží", který označoval ledek či potaš. Saliter, tato první substance, obsahuje nerozlišeny všechny síly čili kvality. Kvalita je u Boehma základním pojmem. V úvodu Aurory praví: "Kvalita je pohyblivost, soužení, nutkání nějaké věci". Každá věc usiluje udělit své vlastnosti ostatním: studené udělat teplým, tvrdé měkkým atd. Kromě toho mají všechny nutně ještě dvě vlastnosti: světlo a krutost (zápornost). "Světlo, srdce žáru, je příjemný a radostný pohled, síla života ... neboť ve světě všechno oživuje. Silou světla rostou všechna těla právě tak jako stromy, listí, tráva a mají v něm jako v dobru svůj život". Na druhou stranu "má světlo jindy žár a krutost, spaluje, stravuje a ničí". Nejde jen o to, že nositelem světla je také princip zla, Světlonoš, latinsky nazývaný Luciferos. To nejvyšší a nejčistší světlo boží nemůže existovat bez smyslově konkrétní reality. Božská říše není nějakým snovým obrazem, nýbrž životním pulsem člověčenství. Renesanční analogie makrokosmu a mikrokosmu předpokládala, že se v lidském nitru zrcadlí celé univerzum. Pro Boehma však nitro člověka není jen "malým světem", ale i "malým bohem". To mu umožňuje odhalovat celé řady vzájemně propojených duchovních vesmírů. Vstup do každého z těchto vesmírů je "novým jitrem" a jeho intuitivní nazření nelze považovat jen za pouhý produkt rozjitřené fantazie.


b-zpet.gif (516 bytes)