Časopis Krkonoše - Jizerské hory 11/2002, s. 46, 47.

O papírnách a papírnících

Luděk Jirásek   upravy.gif (5639 bytes)


Výroba papíru se z Orientu dostala do Evropy na přelomu 11. a 12. století. První zprávy o ní máme ze španělského městečka San Felipe. Asi po sto letech se pak výroba papíru dostala do Itálie, ve 14. století do Francie a o něco později Německa. Odtud už byl jen skok k nám do Čech. Podle domněnek některých autorů založil první papírnu u nás roku 1370 v Chebu Karel IV. Ale první písemná zpráva o výrobě papíru v Čechách pochází až z roku 1499 a váže se k “dělání papíru pro obecný užitek země České” mlynářem opata kláštera ve Zbraslavi.

cb-hrad.jpg (17544 bytes)

Nejstarší známé znázornění výroby papíru – dřevoryt Josta Ammana z roku 1568 v knize “Eygentliche Beschreibung aller Stände auf erden ...”, Frankfurt 1574.

 

Na české straně Krkonoš vznikla jako první na počátku 16. století papírna v Trutnově. Papírny v Čisté v Krkonoších, Kunčicích u Vrchlabí, Mladých Bukách, Prkenném Dole, Prostředním Lánově a ve Vrchlabí  vznikly až během 17. století. V 18. století vznikla papírna v Semilech, v průběhu 1. poloviny 19. století zahájily výrobu papírny v Dolním Vrchlabí, Horním Lánově, Křenově, Radvanicích, Rudníku a ve Svoboda nad Úpou. To byly poslední papírny, kde se ještě vyrábělo řemeslným způsobem. S rozvojem průmyslové výroby většina těchto papíren zanikla.

Ve starších dobách se mohli pustit do stavbu papírny, která vyžadovala velký náklad, jen majitelé panství, městské obce nebo např. církevní instituce.

K pohonu papírenských strojů a zařízení se u nás vedle lidské síly využívalo hlavně síly vodních kol. Obsluha a údržba těchto vodních strojů vyžadovala znalosti, zručnost a odvahu. V prosinci 1565 se např. v Trutnově utopil Michel, papírnický tovaryš z Bavorska, když odstraňoval led z kol. Obvyklý výkon vodního kola se na našich tocích, s výjimkou velkých řek, pohyboval nejčastěji mezi 4,5 – 6 koňskými silami (tj. 3,3 – 4,4 kW). Menším papírnám tento výkon stačil až do počátku 19. století.

Hlavní surovinou pro výrobu papíru byly staré hadry, které v blízkém i vzdáleném okolí sbírali hadrníci. Ke zpracování na papír je pak připravovaly v papírnách ženy. Hadry pečlivě třídily podle druhu a odstraňovaly z nich knoflíky a švy.

Jedním z prvních zařízení poháněných silou vodního kola byla stoupa. Hlavní část tvořila okovaná tlukadla (pichy), obyčejně z dubového dřeva, zvedaná postupně pomocí otáčejícího se hřídele. Tlukadla zapadala do jam (žump) vydlabaných do silného trámu a jejich dna byla vyložena silnými kovovými deskami. Stoupy tlučením, asi během 12 hodin, přeměnily hadry v papírovinu (pololátku). Od 18. století byly stoupy postupně nahrazovány výkonnějšími holandry. Jejich podstatou byl dubový válec s drážkami na obvodovém plášti, do nichž bylo vsazeno asi 30 ocelových nebo bronzových nožů. Na dně kádě byl proti válci pevný výstupek (brdo), o který při otáčení válce nože drtily a roztíraly vlákna hadroviny.

Ve 40. letech 16. století si zástavní majitel trutnovského panství Kryštof z Gendorfu často stěžoval, že ho papírna pod okny zámku obtěžuje svým hlukem. Město Trutnov, které tehdy papírnu spravovalo, se proto rozhodlo ji přenést na obecní pozemek v Dolním Starém Městě. Po určitou dobu pak fungovaly v Trutnově dva provozy jedné papírny současně. Hlučnější část, především stoupa, pracovala ve vzdálenější "nové" papírně.

Z hadroviny vytvořená jemná kašovitá hmota se napouštěla do ředicí kádě, kde se míchala. Odtud se přelévala do čerpací kádě a zde teprve nastávala vlastní papírníkova práce – tvoření archů papíru, které se pokládalo za jádro papírnického umění.

Ve vodě rozředěná hadrovina dala jemnou řídkou kašovitou látku, ze které se tvořil papír nabíráním (čerpáním) slabé vrstvy na propustný podklad. Ve 13. století se pro tento účel začalo v Itálii používat kovové síto z rovnoběžných drátků nepatrně od sebe vzdálených, tzv. útků. Ty byly podepřeny kvůli pronášení silnějšími kolmo probíhajícími dráty, kterým se říkalo osnova. Vzdálenost mezi nimi byla 1,7 – 2,9 cm. Takto tvořené síto se otisklo do papíru a tvořilo jeho charakteristický průhled. Aby se papírovina na sítu udržela, přikládal se při čerpání na sítovou konstrukci vystouplý dřevěný rám.

Tyto drátěné formy si vyráběl někdy papírník sám, většinou je však vyráběli formaři, kteří často chodívali od papírny k papírně. Přiletované znamení z drátků na plochu sítového pletiva označovalo výrobky jednotlivých papíren a papírníků. Znamení bylo vyvýšeno nad plochu síta a při čerpání způsobilo zeslabení vrstvy papíroviny. Papír pak byl v tomto místě v průhledu průsvitnějším. V jeho struktuře se tak objevila průsvitka neboli filigrán. Kromě toho, že průsvitka označuje výrobce papíru a často i jeho kvalitu, pomáhá nám v mnoha případech určit stáří papíru.

Načerpaná papírovina na sítě se překlopila na sloupec (tzv. pušt) plstěných podložek a archů papíru. Na každý odložený list se přiložil další plstěnec až vznikl sloupec o 181 arších papíru. Po zakrytí deskou se celý pušt vložil do lisu. S archy zbavenými většiny vody bylo už možno bez obtíží manipulovat.

Další fází výroby papíru bylo sušení a klížení. Pro sušení papíru se používaly šňůry konopné nebo žíněné. Aby se konopné šňůry nepronášely, bylo třeba je vlhčit vodou. Žíněné šňůry se nevlhčily ani nepronášely. Aby se zabránilo prohnutí archu, byly později na sušení zavedeny dřevěné tyče. Usušený papír byl vlastně připravený jen pro tisk nebo psaní tužkou. Pro psaní inkoustem nebo řídkými barvami bylo třeba papír klížit. Klih si obyčejně vařil papírník sám ve velkém kotli z odřezků kůže, nožiček, uší, střev a dalších zbytků od řezníků. V dobrých papírnách se klih vařil vyluhováním (surovina se najednou vsypala do vroucí vody). Naklížený papír se pak opět lisoval a sušil.

cb-hrad.jpg (17544 bytes)

Půdorys papírny v Dolním Starém Městě z roku 1841. Krátce nato, v roce 1847 byla výroba v papírně zastavena. Roku 1852 zde byla vystavěna a uvedena do provozu nová přádelna lnu.

 

Nakonec se papír ještě hladil. V nejstarších dobách se to provádělo ručně na kamenné desce hladkým kamenem, obyčejně achátem, nebo hladítkem kovovým. Od 16. století se začal papír hladit železnou palicí na železné desce. Palici zvedalo zařízení hnané vodou. V malých papírnách se hladilo jen válečkem zavěšeným na tyči.

Každý, kdo papír vyráběl, musel ho i prodávat. Nejprve papírníci prodávali své výrobky v nejbližším okolí, později se museli postarat i o odbyt ve vzdálenějších krajích. Kupříkladu trutnovský papírník Petr Margott dodával své výrobky Uherské kanceláři v Budapešti.

Budovy papíren byly převážně dřevěné nebo hrázděné stavby charakteristické velmi vysokými štíty s četnými okny a šindelovou střechou s vikýři nebo množstvím podélných větracích otvorů. Ty zajišťovaly dostatečné množství proudícího vzduchu k sušení papíru na několikaposchoďových půdách. Často se stávalo, že tyto dřevěné budovy shořely. V roce 1583, při velkém požáru města, vyhořela do základů i papírna pod zámkem. Spálený papír, který padal z nebe jako černé vločky, odnesl vítr až 2 míle daleko.

Celý provoz se skládal z hlavní budovy, v níž byly stroje a zařízení (stoupy, holandry, řezačky apod.), také kádě k čerpání papíru a velice často i byt samotného papírníka. K hlavní budově těsně přiléhala tzv. lednice (podobně jako u mlýna), ve které se na “vodní hranici” otáčelo vodní kolo – zdroj energie pro většinu zařízení. K hlavní budově papírny bývaly někdy připojeny ještě další budovy, např. skladiště hadrů s místností pro jejich čištění a třídění, menší budova s kotlem na vaření klihu a se skladem nevábně vonících surovin, někdy i zvláštní budovy na sušení papíru a domky hadrníků. Nejnákladnější bylo přivedení vody k vodnímu kolu. Vybudování a údržba jezu, náhonu a bedněného žlabu s jeho kleštěmi, prahy, rámy, jochy, koly, špuntovnicí, okenicí z kozlíkem (stavidlo k regulaci přítoku vody) stálo mnoho finančních prostředků i fyzické práce.

Majitel panství býval často zakladatelem nebo dokonce majitelem papírny, ulehčoval opravy a údržbu tím, že ze svých lesů dodával dříví na hřídele, sloupy, štoky a přístroje buď bezplatně nebo za sníženou cenu. Železné součástky, jako např. železné desky do stoup, si papírník na vlastní náklady objednával v nejbližších hutích nebo hamrech, stejně jako měděné kotle u kotlářů a drobné železné součástky, zděře, čepy k hřídeli atd. u místního kováře.

Z naší oblasti máme z 16. století nejvíce zpráv o historii papírny v Trutnově. Mnoho se můžeme dovědět z kroniky města od Simona Hüttela. Ačkoliv jednotlivé zápisy v ní zmiňují papírnu jen okrajově, můžeme jejich kombinací s jinými prameny dojít k určitým závěrům. Pro období po roce 1601 již, bohužel, žádný podobný zdroj nemáme. Musíme i pro další papírny vycházet z ojedinělých zpráv, matričních zápisů, smluv a soudních rozhodnutí.

Vědomí papírníků, že jejich práce není jen obyčejné řemeslo, ale svobodné umění, mělo vliv i na to, že se nesdružovali do cechů a bratrstev. Malé množství zpráv o mistrech, tovaryších, řemesle a jeho osudech s tím úzce souvisí. Papírníci bývali zpravidla lidé svobodní, nepoddaní, byli velmi často jen pachtýři, kteří platili činži v penězích a papíru. Často se stěhovali a papírnu si pronajímali obvykle jen na několik let. Až teprve od konce 17. století se začali trvale usazovat a zakládali pak celé papírnické rody. Sebevědomí papírníků pramenilo z toho, že papírníkova výroba se opírala o zkušenosti získávané jen dlouholetou praxí, často ukrývané před konkurencí a zahalované tajemstvím. Nemůžeme se tedy divit, že do vydání generálních cechovních artikulí v roce 1739 neměli potřebu se více sdružovat. Všeobecný rozhled papírníků, získaný vandrem ve světě a tovaryšskou prací i za hranicemi, budil respekt jejich okolí. Mezi papírníky bylo také jen málo negramotných.

Občas přicházela doba, kdy řemeslo bylo výnosné a okolí hledělo na mistra s nemalou úctou. Překvapí nás, kolikrát do roka pak byl mistr papírník kmotrem při křtech, stejně jako jeho žena a děti. Byl to bohatý kmotr a vážený muž.

Stát se papírnickým učedníkem nebylo snadné, protože jejich počet byl tovaryši omezován. U dvou tovaryšů býval jeden učedník, u tří až čtyř tovaryšů dva učedníci. Učení trvalo 4 nebo 5 let. Propuštění po vyučení se dělo slavnostním způsobem v přítomnosti rodičů učedníka a papírníků i tovaryšů z okolí i hostí. Mistr pronesl slavnostní řeč a nakonec vyzval mistry a tovaryše, aby přijali nového vyučence mezi sebe. Slavnost byla spojena s velkým hodováním a trvala tři i více dnů. Byl-li učedník zámožný, jako např. František Kiessling z Vrchlabí v roce 1715, stála její příprava spousty peněz. Nakoupilo se na ni 50 liber hovězího masa a 50 liber vepřového masa, 1 a půl telete, 4 a půl skopce, 3 jehňata, 5 krocanů, 5 hus, 3 kachny, 20 kapounů, 22 starých kuřat a 12 mladých, 24 velkých ptáků, cent bílé mouky, 10 liber přeškvařeného a 3 libry čerstvého másla, strych žita atd. Také nápojů se spotřebovalo veliké množství, např. 2 sudy a 3 vědra piva a 71 žejdlíků vína. I v malé papírně stála na konci 17. století hostina značné peníze. Např. v Prkenném Dole u Žacléře zaplatil papírník Jan Jiří Schmelzer roku 1699 za hostinu při vyučení Hanse Friedricha, syna předešlého papírníka Anderse, 55 zlatých a za hostinu při vyučení jeho bratra Jiřího v roce 1703 částku 65 zlatých, což bylo mnohem více než činila roční činže z této papírny.

Snahy o likvidaci těchto starých zvyklostí se projevují především na počátku 19. století. Tehdy např. vrchlabský papírník Antonín Jan Kiessling zredukoval několikadenní kvas při propuštění dvou vyučenců jen na lepší oběd. Za toto porušení starého zvyku bylo pak tovaryšským soudem propuštění prohlášeno za neplatné, propuštěnci označeni za fušery a papírník odsouzen k pokutě ve prospěch tovaryšů. Kromě něho museli zaplatit i papírníci z Lánova a Kunčic, kteří byli propuštění přítomni.

Na druhé straně trutnovský papírník Petr Margott se jako vážený občan a úspěšný obchodník angažoval v hájení práv papírníků v širokém okolí. Jednalo se mu především o zákaz vývozu hadrů, které byly pro papírníky základní surovinou, do ciziny. Snažil se také hájit dožívající řemeslné (cechovní) zvyky, jako jsou hostiny při propouštění učňů nebo tovaryšský soud, i přes to, že za to byl postihován pokutami.

Na přelomu 18. a 19. století se počet odborných pracovníků v českých papírnách pohyboval přibližně kolem 800. Byli to poslední dědicové starého řemesla, které postupně zanikalo. Ve 2. polovině 19. století dochází ke změně  technologie výroby papíru. Začíná se vyrábět z celulózy a dochází k zprůmyslňování výroby. Některé malé papírny sice ještě živořily do konce století, ale jen ojediněle přežily rok 1900. Se starými papírnami mizí i staré a zajímavé řemeslo.


Copyright © 2002 Luděk Jirásek


b-zpet.gif (531 bytes)