Hornická Příbram ve vědě a technice. Sympozium pracovníků báňského průmyslu 1984, sekce "G". Příbram 1984, s. 101--116

Problematika výskytů a těžby zlata v jihovýchodní části Krkonoš.

Miloš Hošek [b] -- Luděk Jirásek [a]   


[a] K historii těžby zlata

V rámci úkolu Au studie se zabýváme na našem středisku historií těžby zlata a jejími pozůstatky v jihovýchodní části Krkonoš již několik let. Tuto naši zájmovou oblast dělíme na tři základní části: Rýchory, Rýchorky (území mezi Smrčinou a Svobodou nad Úpou) a Černý Důl.

Rýchory - zaujímají oblast mezi Žacléřem, Babím, Svobodou nad Úpou a Lysečinami.

Celá tato oblast, hlavně údolí potoků, je poznamenána hornickou a prospekční činností. Mělké šachtice nebo rýhy můžeme nalézt téměř všude. Jen málo těchto lokalit si však zaslouží pozornost. Zmínky o rýžováni zlata pocházejí ze Suchého Dolu, menší naleziště je pak důl Zlatý Lev v Lysečinách. Lokalizovat bychon jej snad mohli do dolní části Horních Lysečin, kde se na levé straně údolí nacházají zbytky hald v korytě potoka a zavalené ústí jedné štoly nad blízkou cestou. V okolí se objevují nevýrazné zbytky po povrchové hornické činnosti. Trutnovský královský lesmistr Kašpar Nuss provedl v září a říjnu 1590 dva odvody zlata z tohoto dolu. Hmotnost prvního odvodu byla 34,2 g o ryzosti 0,743; hmotnost druhého byla 14,9 g o ryzosti 0,708. Jiné zprávy o tomto dolu se nám nezachovaly.

Nejvýznamnější dobývky nacházíme v Bártové lese u Sklenářovic. Zde se připomínají tři velké doly:

Breslerův cech (někdy též uváděný jako Zlatý klas), Velká pinka a Trenčín. 19.8.1577 pronajal Kryštof Zilvar z Břečtejna a z Pilníkova za přítomnosti rychtáře a přísežných horního městyse Svobody rýchorské doly Janu Jirskému, měšťanu s Hradce Králové. Jednalo se o náleznou jámu a dědičné štoly v prostoru Velké pinky, stejně tak i o doly v místě další nálezné jámy na Breslerově cechu, včetně stoupy a vodních příkopů. Jirský mohl na pronajatém území stavět nové stoupy a příkopy k přivádění vody a byl mu umožněn přístup k dolům po všech cestách. Mimo to získal povolení provádět průzkum kutacími rýhami, zakládat další štoly a šachty a hloubit světlíky k dědičné štole. V písemných materiálech z roku 1579 se píše o šachtě Trenčín jako o nálezné jámě Velké pinky; v materiálech z roku 1581 je zmínka o šachtě Zlatý klas, později označované jako nálezná jáma Breslerova cechu.

Odvody zlata z rýchorské oblasti jsou známy z let 1580, 1582-1591, 1609 a 1611. Uváděny jsou výhradně jako zlato ze Svobody, Nové Svobody, Rýchor nebo z dolu Trenčín. Svoboda nad Úpou (1553 - Pirghfreiheit) byla obchodním a administrativním střediskem této oblasti. Proto se zdejši doly někdy označují jako svobodské.

O snaze zvýšit výnosnost rýchorských dolů svědčí instalace vodotěžného stroje Janem Jirským v prostoru Velké pinky. Zařízení nebylo příliš výkonné, čerpalo vodu ze šachty, která dosáhla hloubky 13,5 m pod úroveň staré dědičné štoly. Ale už tím, že tu bylo instalováno, zařadilo zdejší doly mezi ty významnější.

Kolem roku 1609 bylo započato s ražbou nové dědičně štoly, později nazývané Klinge, do Sklenářovického údolí. Práce financovala svobodská obec. Těžba v těchto dolech se udržela až do roku 1618, kdy jí Svobodšti zanechali kvůli málo vydatné rudě a nedostatku peněz. Během následujícich válečných let doly ještě více upadly, hlavně pro nedostatek finančních prostředků a pracovních sil.

Po delší přestávce se o zdejších dolech mluví ve "Zprávě o báňských podnicích v Podkrkonoší", kterou si nechal pro svou potřebu vypracovat v roce 1633 Albrecht z Valdštejna. O dolech se tu říká, že nejsou ještě úplně zpustlé. Krátce na to byla těžba znovu obnovena a v roce 1648 císař stvrdil Svobodě privilegium pro těžbu zlata a stříbra při řece Úpě.

V roce 1651 poslal nový majitel panství, hrabě Weiher, do Prahy zlatý koncentrát o hmotnosti 29,75 g, který vydal 26,25 g čistého zlata. V roce 1654 věnoval hrabě Weiher za sebe, za svou manželku a dcera 300 rýnských zlatých na rozvoj dolů, neboť věřil v jejich budoucnost. Také městečko Svoboda přispělo částkou 50 rýnských zlatých. Z roku 1656 máme doklad o získání 12,2 g zlata. Roku 1659 a 1663 byly konečně nalezeny dříve předpovězené svítící zlaté žíly. Krátce na to mohli věnovat horníci ze Svobody vlčickému kostelu stříbrně ciborium pozlacené 15,458 g zlata. Období let 1663-1668 se zdá být rovněž nadějné, protože v této době bylo ze zdejších dolů získáno celkem 446,2 g zlata. Ještě v roce 1673 se v trenčínské šachtě a ve Velké pince našlo 140,0 g zlata o ryzosti 0,958.

Od roku 1664, kdy byla ve Sklenářovicích vystavěna nová stoupa, se intenzita provozu a těžby velice často měnila. Podle písemných, údajů pracovali na dolech někdy jen dva horníci. Počátkem 18. století byla hlavním nákladníkem zdejších dolů svobodská obec, která zřejmě tyto doly udržovala mimo jiné i proto, aby nepřišla o privilegia horního města. Obnova těžby a výstavba nové stoupy svědčí o tom, že se práce na zdejších dolech nezastavily. Zpráva z poloviny 18. století však uvádí, že roku 1724 se nacházel na kopci Rýchory přístřešek a pod ním hluboká opuštěná šachta.

Období nečinnosti dolů na Rýchorách končí rokem 1764, kdy na přikaz knížete Švarcenberka přijel do Svobody báňský rada z Ratibořských Hor Karel Eustach Schindler. Po prvních průzkumech se v následujícím roce začalo s vyklízením štoly Klinge. Vyklízecí práce se soustředily i na důl Velká naděje (Grosse Benigne - snad Velká pinka) a šachtu Trenčín. V jedné zprávě se Schindler zmiňuje o i dosud neznámém díle: "Tzv. Zlatý cech v horní části Sklenářovic, nedaleko od maršovské hranice, nemá žádné spojení s ostatními díly. Můžeme se domnívat, že se jednalo o dílo bez propůjčky, protože ho tvoří pouze jedna rýha. Jelikož se v puklinách nacházejí krásné druhy křemene, dal jsem celou horninu odkrýt až na počvu, abych viděl, jakou má žíla kvalitu a jaká je v náseku." Do konce roku 1768 bylo vyvezeno ze štoly Klinge asi 170 t zeminy a kamení. V říjnu téhož roku byly provedeny zkoušky vydatnosti rudy. Z 2,8 q rudy bylo získáno 39,375 g čistého zlata. Počátkem ledna 1771 byly všechny štoly, až na štolu Trenčín, vyklizeny a provedena další úspěšná zkouška. Během roku byla postavena nová stoupa. Kníže Švarcenberk však dal i přes poměrné příznivý posudek důlního rady Antonína Riedla z Černého Dolu příkaz k zastavení prací, protože z patnácti dalších zkoušek bylo získáno jen ll g stříbra a zjištěny pouze stopy zlata.

O hornické činnosti ve zdejších oblasti máme zprávy za téměř 250 let. Podle množství a rozsahu prací však můžeme usuzovat na práce minimálně ještě o sto let starší. Další paznatky o hornictví na Rýchorách můžeme získat podrobným studiem archivních materiálů. Mnoho nového mohou přinést i výsledky práce archeologů.

Rýchorky - další zajímavá oblast - je vlastně hřeben mezi Smrčinou u Čisteckého Bolkova a Svobodou nad Úpou a údolími po obou jeho stranách (Janské Lázně, Mladé Buky, Hertvíkovice, Javorník a Rudník). O této oblasti máme jen kusé zprávy.

První z nich, která by se mohla této oblasti týkat, pochází z roku 1551. Ferdinand I. tehdy udělil hornímu podnikateli Mathesu Ebnerovi z Norimberka příslušné horní svobody pro doly v Mladých Bukách. Ve své žádosti se Ebner zmiňje o již starých a zatopených šachtách.

Blíže je tato lokalita popsána v Ohledacím protokolu Karla Eustacha Schindlera z 31. srpna 1764 pod bodem 8.: "Dne 27. srpna jsem obhlížel kopce nad Hertvíkovicemi. U lesní louže na Schultzově pozemku v místě, kde se tři pruhy šachtic táhnou v délce asi 190 m na severovýchod, začíná ústí hlavní štoly orientované směrem k horám. Ve své době to byl asi významný důl. Podle pověsti se jmenoval U zlaté panny. Starý Schultze vyprávěl, že všichni horníci, kteří zde pracovali, byli za švédských válek zavražděni v mladobuckém kostele. Na zdejších haldách jsem hledal i rudy, ale jen málo toho stojí za podívání." S největší pravděpodobností se jedná o lokalitu asi 600 m severozápadně od kóty 586 Skřivaní vrch. Voda vytékající z pramene odkrytého dobývkou skutečně kdysi vytvářela o něco níže lesní rybníček, který však byl zničen výkopem pro plynovod.

V oblasti kolem Javorníka se nacházely podle Schallera tzv. lanovské doly. Roku 1552 se Kryštof z Gendorfu dostává do sporu s Vilémem z Valdštejna a výsledkem je, že Gendorf získává důl Lanovsko. V listu Euatachie z Gendorfu arcivévodovi Ferdinandovi ze 4.12.1564 nacházíme zprávu, že byl asi před třemi léty, t.j. v roce 1561, odkryt zlatý důl Lanov.

Ve své zprávě pod bodem 9. popisuje tyto doly Schindler takto: "29. srpna jsem procházel okolí Horního a Dolního Javorníku, potom vrchy nad Heřmanovými Sejfy (Rudníkem). V Jiřském příkopě jsem našel hned dole u potoka štolu a mnoho starých šachtic ve dvou liniích, které se táhnou vzhůru do hor v určitých odstupech východním směrem. Domnívám se, že se jedná o zdejší hlavní těžní důl, ale nenalezl jsem nic, podle čeho bych zjistil, co se zde těžilo. Horníci, kteří zde pracovali, dali zbudovat místní kostel, nad jehož hlavním oltářem je umístěn znak se zkříženým mlátkem a kladivem. - Zde má Schindler patrně na mysli oblast s velkou rýhou a množství drobných šachtic na pravé straně Žabího potoka v lese Javorník, asi 1 km severozápadně od kóty 562.

Ve 13. bodě Ohledacího protokolu Schindler píše: "Rentovní písař Světecký a horníci, kteří sem byli dříve vysláni, mi řekli, že mi mohou nahoře v kopcích nad Heřmanovými Sejfy ukázat ve stržích vyhloubených vodou přes 50 druhů rudních žil vhodných k prozkoumání. Kdyby se tedy zaměstnali dva horníci, kteří by za příznivých letních měsíců správně rýhovali, mohlo by se dosáhnout dobrých výsledků, neboť horský masív je vhodně situován." - Zde píše Schindler o oblasti severně od Rudníku, kde především v Bolkově nacházíme na levé straně potoka stopy po pracích starců. Metalometricky je zde ověřena přítomnost zlata.

Z roku 1764 pochází zpráva o obnoveni dědičné štoly Jana Křtitele a dolu Václav pod Rýchorkami u Janských Lázní (pravděpodobně v Janském dole).

Těžba v celé oblasti Rýchorek je pro nás zatím velkou neznámou. Tento hřeben je rozbrázděn množstvím šachtic a pinek, což svědčí o dost intenzivní hornické činnosti v minulosti. Podle výsledků předběžných prohlídek v terénu docházíme k názoru, že se zde vedle zlata těžily i další kovy, hlavně stříbro, měď a železo. J.B. Parma se domnívá, že doly na Rýchorkách byly v druhé polovině 17. století opuštěny brzy po opětném potvrzení privilegií městyse Svobody Ferdinandem III. v roce 1648. Z pozůstatků po těžbě však zjišťujeme, že v oblasti Rudníku se těžilo do počátku 18. století; dokazují to i sporé písemné prameny.

0 oblasti západně od Svobody nad Úpou, kde byly, šlichovou prospekcí zjištěny největší výskyty zlata, nemáme vůbec žádné písemné zprávy. Nezbývá nám než doufat, že dalším bádáním na zdejším území získáme nové informace, které rozšíří a prohloubí naše vědomosti o těchto lokalitách.

Černý Důl - obec asi 7 km západně od Svobody nad Úpou, je stará hornická lokalita. První nepotvrzené zmínky o zdejší těžbě železa pocházejí z konce 14. století, kdy obec patřila pánům z Torgau. Také černodolský hrad, roku 1537 již uváděný jako pustý, měl jistě vztah k těžbě v této oblasti. Typologicky jej můžeme opět zařadit do 14. století. Czerweny uvádí jméno hradu Antoniusburg, Sedláček Purghybl. Hrad s největší pravděpodobností plnil vedle funkce strážního střediska i ochrannou funkci při těžbě rud. Na nejstarši souvislost s důlním provozem ukazuje i název severní části obce Pomoc Boží. Ten pochází nejspíše od původního dolu, který se v této části obce nacházel. Další nepřímá zpráva o těžbě pochází z roku 1534, kdy Kryštof z Gendorfu získává horní privilegium pro Novou Ves, která se časem stala součástí Černého Dolu. Nejstarší zprávy o odvodech zlata z vrchlabského panství pocházejí z roka 1562. Můžeme se domnívat, že to bylo i zlato z Černého Dolu.

První prokázaný odvod zlata je z roku 1577 z dolu Dar Boží. V období 1585-1622 pak bylo z Černého Dolu zlato odváděno pravidelně.

Lokalizace důlních děl, která byla v provozu na přelomu 16. a 17. století v Černém Dole, je velmi obtížná. Pomístní názvy, které se tehdy užívaly, byly za řadu let zapomenuty. K tomu pomohlo i to, že se zde často střídalo obyvatelstvo, neboť téměř s každým novým pokusem o těžbu přicházeli noví horníci, kteři přejali ze starého názvosloví jen část a pro zbytek lokalit vytvořili jména nová. Přesto se některé pomístní názvy udržely až do součastnosti: Špičák, Shnilá voda, Stříbrný potok, apod.

Ke konci 16. a začátkem 17. století bylo v Černém Dole mutováno asi 20 dolů. Jmenovat bychom mohli Dar Boží a Svatou Trojici, doly na zlato a stříbro, Stříbrný cech na Stříbrném potoce, Darované Štěstí s dědičnou štolou, Sv. Zikmunda na Stříbrném potoce, Boží Pomoc na Stříbrném potoce, atd.

Největším a nejdůležitějším dolem zde byl Sv. Kryštof, od roku 1765 nazývaný Sv. Michal, umístěný na jižním svahu Špičáku. O velikosti dolu si můžeme udělat představu podle zpráv, které v různých obdobích popisovaly jednotlivé části dolu. Např.: těžní nebo též nálezná jáma, horni šachta, vodotěžná jáma, vodní kolo vysoké 7,4 m, dobývky severně od vodotěžné jámy, vodní štola vedoucí k vodnímu kolu, štoly východně od vodotěžné jámy, štola Sv. Jan na zlato a stříbro (1592-1624), dědičná štola Dar Boží (Stará Pomoc Boží). Důl Sv. Kryštof jako jediný překonal období stagnace v letech 1600-1621. Na ostatních dolech byly v této době konány pouze pokusy o obnovu těžby, které však vždy brzy skončily.

V roce 1633 těžilo na Sv. Kryštofu 12 osob nákladem vrchlabské obce. Přísežní a lezec udávali, že okov plný rudy (t.j. přibližně 112 kg horniny) dává kolem 9 g zlata. Na dole byla též štola, vyražená asi 390 m do masivu a na jejím konci stával vodotěžný stroj. Staré vodní kolo bylo poháněno pomocí lidských rukou, od začátku 17. století pak pomocí vody. K tomu účelu byla vybudována vodní stružka od černodolské hájovny ve skalnatém úbočí Špičáku. Z toho, že se těžaři pustili do stavby tak nákladného zařízení můžeme usoudit, že očekávali z dolu poměrně velký výnos.

Brzy po získání Vrchlabska Rudolfem Morzinem roku 1635 byly všechny hornické práce v Černém Dole přerušeny. Obnoveny byly až po mnohaleté přestávce v roce 1709.

Tehdy zažádal o propůjčku Johan Bernard Wohnsiedler. Pod jeho vedením se na dole pracovalo až do roku 1713, kdy Wohnsiedler zmizel i se šesti soudky zlatého koncentrátu.

Po delší odmlce zažádali o novou propůjčku v roce 1765 Ignác Peschke, papírník z Trutnova, Karel Böhnisch a Ferdinand Knahl na důl Kryštof, tentokrát pod novým jménem Sv. Michal. Současně požádali o propůjčku na jámu a štolu Antonín. O tři roky později zahájili práce na Basiliově štole, dříve Dar Boží. Štolu Sv. Michal vyzmáhali po celé délce, hlubší štolu Antonín téměř na délku 200 m.

Z této doby pochází zpráva důlního rady Antonína Riedla, ve které se o dolu Michal říká toto: "Na první žíle silně rozpukané a mocné, provázené ledvinovitými křemeny, visel před stařinami vodotěžný stroj. Wohnsiedler jej dal opravit a čerpal jím vodu z vodotěžné šachty hluboké téměř 30 m."

V roce 1770 byly doly opět jako nerentabilní opuštěny. Za léta 1767-1770 zde bylo vytěženo asi 910 g zlata. V roce 1770 se důlní znalec Kryštof Fischer z Jílového zmiňuje o dolu Sv. Michal: "Ve štolách lze sledovat čtyři nadějné žíly, jednu ledvinovitou, táhnoucí se na sever, asi 63 cm mocnou, pak ještě 3 žíly a několik puklin. Popisuje dobývky a vodní jímku, o které se prý říká, že je asi 30 m hluboká. Vedle stojí rozlámané vodní kolo vysoké 7,4 m a zřícené kolnice se štol, které leží na podlaze. Ke štolám na východní straně hloubení patřily dva sloupy a příslušná ojniční táhla. Vodní kolo muselo mít nějméně 3 ramena a pohánělo zdviháním dvě soupravy tyčí."

Nelze dobře zhodnotit, co donutilo starce, aby doly opustili. Snad to byly silné přítoky vody, které zatopily vodotěžnou jámu v severní části dolu. Dobývání se stalo velmi nákladným a starci museli upustit od těžby. Předtím, když byl přistup do hloubek zabezpečen vodotěžným zařízenín, horníci předpokládali, že dále na východ rozfárají a otevřou již zmíněnou žílu na čelbě štoly.

Pokus z roku 1794 byl mnohem skromnější z toho důvodu, aby nedošlo k tak vysokým ztrátám jako v období 1767-1770. Zpočátku byly pouze přebírány staré haldy, od roku 1796 se veškeré práce soustředily na štolu Antonín. Byla vyražena na délku 610 m, avšak nedosáhla očekávaného křížení černé a červené žíly. Po několika marných pokusech o vniknutí do stařin byly tyto práce zastaveny. Nový pokus, při kterém byla ražena nová štola a hloubeny dvě šachty mezi domy čp. 116 a 118, proběhl v polovině 19. století. Skončil však stejně neúspěšně jako pokus předcházející.

V letech 1874-1879 vedl Josef Czerweny práce na ražbě štoly, která ústila těsně za náměstím v Černén Dole. Současně se pracovalo i na pokusné šachtě na krevel a hnědel. Obě tato díla financovali podnikatelé z Vratislavi. Pro silné přítoky spodní vody byly však práce v roce 1880 přerušeny.

Naposledy se v Černém Dole pracovalo v padesátých letech našeho století. Tehdy Jáchymovské doly n.p. prováděly práce na zmáhání štoly puvodně vyražené pod vedením J. Czerwenyho. Štola byla vyklizena více než 300 m, avšak pro časté závaly na čelbě bylo zmáhání přerušeno. Z této doby pochází dnes již ztracený nález
plechové krabičky s křemínky s drobnými žilkami zlata a několik starých kovových kahanů uložených ve vrchlabském muzeu.

[b] Současný stav prognozně ověřovacích prací

Zlatonosné zrudnění na jižních svazích Krkonoš je v současnosti ověřováno pracemi vyhledávací etapy v rámci úkolu Český masiv - ověřování prognoz Au. Rozsah prací je zaměřen na zjišťování genetického typu zrudnění, jeho rozsahu a orientace hloubkového vývoje. Anomálie regionálního šlichování vcelku zachytily všechny známé povrchové stopy těžebních prací. Provedená půdní metalometrie pak rovněž potvrdila směrný vývoj zvýšených obsahů. Metodická fáze geofyzikálních prací (metody UDV, SP, gravimetrie, merkurometrie) přinesla pozitivní výsledky převážně jen v gamaspektrometrii, která ostře zachycovala těžká tělesa alkalických žul se zvýšenými obsahy radioaktivních prvků U, Th, K. Zdá se, že některá tělesa ani nevycházejí na povrch.

Na výsledky metalometrie jsme navázali orientačním rýhováním v oblastech nejvýznamnějších starých prací s cílem poznat horninové typy a struktury, které byly předmětem těžebních zájmů. V současné době pak provádíme ojedinělé mělké šikmé vrty pod staré povrchové dobývky.

Naše současné výsledky poněkud zužují řadu našich původních představ o možné genezi Au - zrudnění. Prostorově jsou staré dobývky seřazeny do pruhů orientovaných Z-V směrem od obce Javorník do jižního okolí Svobody nad Úpou a k zaniklé obci Sklenářovice na jižních svazích Rýchor. Na dílčích lokalitách se však dobývky řadí i do směrů SV-JZ (Bártlův les, Zlatá panna). Většinou jsou ale v podstatě shodné se směry horninových pruhů zdejších chloriticko-sericitických fylitů, grafitických fylitů, méně pak zelených břidlic. Až nápadně často jsou staré dobývky v místech, kde se v těchto komplexech vyskytují protáhle čočkovitá tělesa hornin, zatím označovaných jako alkalické žuly. Postupně získávané poznatky však nepotvrzují příliš jejich intruzivní povahu, spíše by mohlo jít o ložní tělesa po plochách břidličnatosti bez výrazných kontaktních změn. Vyskytl se i názor, že jde o kyselé tufy a porfyroidy synsedimentárního vzniku, metamortně přeměněné.

V otázkách geneze zrudnění zatím nemáme jasno. Původně jsme uvažovali o typu "žebříkovitých žil" na kontaktech žul a okolních fylitů a zelených břidlic, jak tomu nasvědčoval tvar některých dobývek. Protože však existují dobývky i v horninách bez kontaktu se žulami (např. v sekrečních a žilných křemenech grafitických břidlic), je nutno uvažovat o jiných variantách. Z prvních výsledků rýh usuzujeme (zatím bez laboratorních výsledků), že povrchově dobývána byla spíše pásma hydrotermálně alterovaných hornin, jak ve fylitech, tak v žulách, často do značných hloubek, s postupným zasypáváním vydobytých prostor v blízkém okolí. Alterace hornin se projevuje intenzivní hematitizací a karbonatizací. V oxydačních zonách jde o výrazně limonitizovaná pásma s dutinkami a puklinami vyplněnými limonitovými černěmi a krystalky kalcitu. Zlaté zrudnění je na těchto lokalitéch provázeno prvky polymetalické povahy. Z mineralogických výzkumů ÚNS Kutná Hora však víme, že složení zlatinek kolísá od ryzího po elektrum s obsahem až 40_% Ag, nezřídka je zde i výrazná příměs Pd.

Souhrnně začíná tedy po genetické stránce převládat názor, že se jedná o hydrotermální postmetamorfní zrudnění, vázané na regionální hloubkově tektonickou linii východozápadního směru. Za úvahu stojí i hydrogeochemicky zjištěné výrazné anomálie polymetalů dále ve směrném pokračování západně od Vrchlabí, případně i možná souvislost se známou lokalitou izomorfně rozptýleného zlata v křemenných žulách se sulfidy v Černém Dole u Vrchlabí.

Průzkumné práce na lokalitě Černý Důl (geofyzika, orientační vrt) však zatím nepokročily.

Průzkumné práce prováděné v celé zájmové oblasti zatím neposkytly uspokojivé odpovědi na množství otázek spojených s problematikou zlatého zrudnění.

Velkým problémem je nepoměr známých odvodů zlata do královských mincoven (několik kilogramů) a množství vytěžených hornin a zemin, které zde chybí. Střízlivý odhad chybějících hmot činí asi 1 milion tun. Uvážíme-li,že středověké hornictví tak velkého rozsahu muselo být rentabilní, a dobýváno bylo kromě sutí i navětralé skalní podloží pak průlměrná kovnatost musela být nejméně 1 g/t. Tím docházíme k množství získaného zlata, které se řádově rovná jedné či více tunám. Kam se podělo toto zlato a kam se poděl onen milion tun hlušiny? Archivy zde mlčí a výrazných hald je v terénu pouze minimum.

V rýhách a prvních vrtech jsme zachytili alterovaná pásma ve fylitech a žulách, viditelné zrudnění zde však není průkazné. Uspokojivější odpovědi k diskutované problematice se snad podaří formulovat až v dalším průběhu prací.

 

Použitá literatura a prameny

BÍLEK, J. ... [aj.]: Výsledky studia materiálů státního archivu v Třeboni a Čes. Krumlově k dějinám těžby zlata. Nepubl. zpráva. Kutná Hora, Geofond 1980.

CZERWENY, J.: Geschichte der Schwartzenthaler Goldgruben im Riesengebirge. In: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen. Jhrg. XVIII/3. Prag 1880.

JANGL, L.: Historie dolování u Černého Dolu. Nepubl. zpráva. Kutná Hora, Geofond 1956.

KRATOCHVÍL, J.: Topografická mineralogie Čech. Díly: I., III., IV. a V. Praha 1957.

KREPS, M.: Báňské a hutní podnikání na vrchlabském panství v 1. polovině 17. století. In: Sborník prací východočeských archivů. Č. 4. Zámrsk, Státní oblastní archiv 1977.

PARMA, J.B.: Dějiny rudného hornictví v Rýchorských horách a jejich předhoří. In: Acta musei Reginaehradecensis 1/II. Hradec Králové 1960.

SCHALLER, J.: Topographie des Königreichs Böhmen. Bd. XVI. Prag - Wien 1790.

von STEIN, E.: Wildschütz und Silberstein. Rkp. Trautenau 1916.

Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, fond Schwarzenbergská ústřední kancelář, odd. Vlčice, sign. A 2 Bg 2 a/1.

ŠIMÁK, J.V.: Zpráva o báňských podnicích v Podkrkonoší z 30. srpna 1633. In:, Od Ještěda k Troskám. Roč. XI. Turnov 1932-1933.

URBAN, J.: Dvě historická polymetalická ložiska Krkonoš. In: Miscellanea. Muzeum Podkrkonoší Trutnov 1969.

URBAN, J.: Ke středověké těžbě rud v Krkonoších. Krkonoše - Podkrkonoší (4). Muzeum Podkrkonoší Trutnov 1969.

URBAN, J.: K historii dolování v Krkonoších. In: Krkonoše - Podkrkonoší (5). Muzeum Podkrkonoší Trutnov 1970.

ZÁLOHA, J.: Pokusy o obnovení činnosti někdejších zleatých dolů ve Svobodě nad Úpou. In: Dějiny věd a techniky. Č. 4. Praha 1978.

 

mapa-au.jpg (53474 bytes)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Copyright © 1984-2004 Miloš Hošek - Luděk Jirásek


b-zpet.gif (531 bytes)